O Atriu

V roce 1984 zahájila v rekonstruovaném objetu barokní kaple svou činnost Obvodní koncertní a výstavní síň Atrium, tehdy jedno ze zařízení Obvodního kulturního domu v Praze 3. Od počátku roku 1992 bylo Atrium na Žižkově samostatnou příspěvkovou organizací městské části Praha 3. V roce 2016 se stala zřizovatelem Atria na Žižkově příspěvková organizace Za Trojku.

Příspěvková organizace Za Trojku v Atriu na Žižkově přináší svým návštěvníkům celoročně pestrý a kvalitní kulturní program. V jedinečné barokní kapli, která má kapacitu až 120 míst, účinkují nejvýznamnější soudobí hudebníci; kromě a koncertních vystoupení zde můžete vidět i např. umělecké filmové premiéry apod. Výstavní síň v měsíčních cyklech poskytuje to nejlepší z mladého výtvarného umění. Princip vernisáží výstav je založen na rovnocenném propojení s koncerty hudby mladých progresivních umělců, která vždy koresponduje se stylem výtvarného pojetí. V Atriu je – pokud to dovolí počasí – aktivní i zahrada. Pro spojení uměleckých projektů s netradiční hudbou je její prostor vhodný, stejně jako pro výtvarné a hudební dílny pro děti.

Od roku 2016 je Atrium v nabídce obřadních míst Prahy 3 pro konání sňatků. Kaple Atria se tak zařadila mezi nejkrásnější místa vhodná pro učinění jednoho ze závažných životních kroků.

Historie stavby

Stavba této raně barokní památky úzce souvisí s opakujícími se morovými epidemiemi, které postihly Prahu poprvé v r. 1680 a dále v menších přestávkách v r. 1713, 1715 až do r. 1716. Tehdy obec Nového města pražského založila poblíž obce Volšan morový hřbitov.

Kostelík byl postaven v letech 1717 – 19 z popudu tehdejšího primátora novoměstského Jana Františka Krusia z Krausenberka (nápis nad vchodem do kostela). Jméno stavitele neznáme, ale čisté slohové utváření stavby napovídá, že autorem a stavitelem mohl být zkušený pracovník z dílny některého z velkých mistrů pražského baroka. Kostelík, patřící tehdy pod správu faráře u sv. Jindřicha, stál osamoceně. Stezka, která vedla kolem hřbitova a kostela, spojovala obce vinohradskou a libeňskou s obcí žižkovskou. Protože procesí a pouti se zde konaly v neděli po svátku Nalezení a Povýšení sv. Kříže, byl kostel nazýván kostelem Povýšení sv. Kříže.

Mezi obyvateli byl mimořádně oblíben, proto už v r. 1726 povolil magistrát zřízení pustevny pro příslušníka řádu Ivanitů. Později (1729) byla pustevna stavebně rozšířena a sloužila pro ubytování kaplana a po zrušení poustevníků jako byt kostelníka. V této podobě se kostelík s přístavbou dochovaly až do počátku šedesátých let našeho století. V r. 1726 byla vybudována i roubená studna, v r. 1753 byla na hřbitově postavena kaple Bolestné Panny Marie, která sloužila i jako kaple umrlčí.

Poprvé byl kostel i s bytem kaplana poškozen v r. 1757 pruským vojskem a trvalo dlouho, než se ze vniklých ztrát vzpamatoval. V roce 1784, kdy došlo k novému rozdělování farních obvodů, se kostel stal prvním farním kostelem žižkovským, neodvislým od farnosti sv. Jindřicha. Svou funkci plnil až do r. 1839, kdy byl guberniálním dekretem pro stavební závady a nepříznivou polohu zrušen a farnost přenesena ke kostelu sv. Rocha na Olšanech. Dekretem z ledna 1843 zastavila arcibiskupská konzistoř všechny úkony v kostele.

V dalších letech kostel chátral natolik, že bylo doporučeno jeho zboření, stará fara měla být opuštěna, na hřbitově se přestalo pohřbívat a tak i kaple Bolestné Panny Marie ztratila svou funkci a r. 1890 byla zbořena. Na jejím místě prochází nyní Čajkovského ulice.

O rekonstrukci kostelíka uvažoval už v r. 1887 stavební rada Krch. K opravě však pro nedostatek finančních prostředků nedošlo a peníze se nenašly ani

po roce 1906, kdy se na žádost arcibiskupské konzistoře městský stavební úřad stavem kostelíka znovu zabýval. Z kostela byly pouze odstraněny všechny cenné věci a další desetiletí sloužil jako skladiště. Budovu fary obývali nájemníci z řad žižkovské chudiny a na zrušeném hřbitově vznikla zelinářská zahrada.

Další vážnější pokus o záchranu této raně barokní památky byl učiněn v r. 1961, kdy odbor výstavby tehdejšího ONV Praha 3 hodlal v rámci akce Z provést rekonstrukční práce a získat tak prostor pro veřejné schůze občanů a menší kulturní pořady. Realizaci takto pojaté rekonstrukce zabránil opět nedostatek financí. V r. 1962 bylo pro svůj zcela havarijní a zdraví lidí nebezpečný stav zbouráno křídlo bývalé fary a s ním odstraněna i sakristie kostela a ponechána pouze východní a jižní obvodová zeď. Pozemek i kostel zůstaly otevřené a jejich zkáza pokračovala.

Reálná šance zachránit kostelík se objevila na počátku 70. let, kdy byly zahájeny projekční práce na celkové přestavbě Žižkova. Vedoucí architekti ve své koncepci zařadili tento objekt jako součást městské vybavenosti. Rekonstrukcí mělo být získáno kulturní zařízení splňující i náročné požadavky. Vypracováním projektu byl stejně jako v 60. letech pověřen ing. arch. Jaroslav Koreček (SÚRPMO), jeho projekt později doplnil arch. Ivo Bílý. V roce 1977 byla zabezpečovacími pracemi rekonstrukce konečně zahájena. Náročné práce trvaly celých 7 let.

Někdejší chrámová loď byla přeměněna v koncertní sál pro 120 návštěvníků, k baroknímu základu přibyla moderní přístavba, v jejímž východním křídle je výstavní síň.

Uprostřed objektu je malé čtvercové atrium a na místě bývalé roubené studny kašna v podobě mušle (dílo J. Vikové, P. Orieška). Plastika Sedící dívka před vchodem do objektu je dílem akad. sochaře J. Bartoše. Vitráže ve výstavní síni jsou dílem E. Rožátové. Ta je také autorkou mozaiky, která byla umístěna do roku 2007 na čelní stěně podia koncertního sálu, v místě bývalého presbytáře.

V roce 2007 bylo přistoupeno k výměně a modernizaci osvětlovacího systému a koncertní sál byl navrácen do původní raně barokní podoby.

Dokumenty